Výstup na Dom

Výlet na Matterhorn - středa, 11. září 2002

Matterhorn je nejkrásnější hora na světě. Do Zermattu jsem přijel ve středu odpoledne, vláčkem z Täsche asi kolem čtvrté hodiny odpoledne. Auta do Zermattu nesmí, tak jsem nechal toyotku na parkovišti hned vedle nádraží v nejbližší vesničce - Täsch. Když jsem zavazoval skelety (boty do sněhu a ledu) na batoh, zeptal se mě nějaký Američan (takový starší pán s paní), jestli to před námi je Matterhorn. Řekl jsem mu, jestli si myslí, že je to to nejlepší, co kdy viděl. Pokrčil rameny. "Tak vidíte," povídám mu, "pak to nemůže být Matterhorn. Až uvidíte Matterhorn, tak se nebudete muset ptát."

Breithorn a Klein Matterhorn z parkoviště v Täschi

Já jsem ale věděl, že letos už na Matterhorn nevylezu. Byla velmi špatná sezóna. Dobré podmínky pro výstup na Matterhorn byly prý jen 14 dní. Teď to nepřipadá v úvahu. Nevodí se.

Už cestou jsem se spojil s jedním z nejlepších horských vůdců ve Walliských Alpách, Giannim Mazzonim (36). Doporučení a kontakt jsem dostal od mého přítele Roberta Gálfyho (on a jeho otec jsou slavní slovenští horolezci). Gianni mi už na cestě autem do Zermattu řekl, že letos je s Matterhornem utrum, je moc sněhu. Ale žádný problém, půjde se příští rok. "Se mnou nebo s Robertem," a nabídl alternativu: "... ale jestli už sem jedeš, tak vyběhneme na Dom." Největší hora Švýcarska, "... zařiď se v Zermattu, nějakou lehčí tůru na aklimatizaci a zavolej zítra ve tři odpoledne. Předtím budu nahoře. Čao!"

Nebude jedna, bude druhá - zkousnul jsem to rychle. Dom (4 545 m) je impozantní mohutný štít centrálního hřebene Walliských Alp oddělující údolí Zermattu a Saas-Fee. Oficiální nejvyšší horou Švýcarska je Dufourspitze (4 618 m), která je součástí hraničního hřebene Švýcarska a Itálie. Švýcaři považují za svou nejvyšší horu Dom. Ten je jenom jejich. Matterhorn (4 477 m) je taky napůl italský.

Ubytoval jsem se v hotelu Continental, kousek od nádraží a skočil ještě do sportu koupit pár drobností, které mi chyběly a nutně jsem je potřeboval (např. kleštičky Victorinox s 28 funkcemi včetně pilníku a nůžek na nehty). Zašel jsem do centrály horských vůdců pozdravit Oliviera a Lilly od Roberta Gálfyho a dát Olivierovi kontakt na sebe, abychom se s Giannim nehonili někde po horách. Všude nahoře totiž není signál (horští vůdci používají satelitní mobilní telefon).

Kamzík na Gornergratu

Sedl jsem do vláčku (zubačky) a vyjel z Zermattu až nahoru na Gornergrat (3 090 m). Je to super. Nádherný červený vláček se šplhá v serpentinách, záklopech a tunelech 15 km za hodinu do šíleného kopce tak dlouho, až je úplně nahoře. Když jsem vystoupil u observatoře na Gornergratu, bylo 19:05 hod. Poslední vlak dolů vyjíždí z horní stanice tři minuty před osmou. Teplota je -5 °C, sněží a stmívá se. Do Zermattu to je podle cedulí 3 hodiny.

Trochu se proběhnu - aklimatizace...a chytím poslední vláček někde na Rotenboden (2 815 m) nebo Riffelberg (2 566 m). Po 300 metrech potkávám kamzíky, jsou docela fotogeničtí. Postupně, jak sbíhám níž, je tepleji, žádná vánice, a tak nechávám mezistanice za sebou a běžím dolů do Zermattu. V devět zalezu do postýlky v hotelu Continental a počítám kamzíky.

Matterhorn cestou na lanovku v Zermattu

Výlet na Matterhorn - čtvrtek, 12. září 2002

Ráno vstávám v 6:30 hod. Snídaně v hotelu je skvělá. Dokonce umí vajíčka na hniličko. Lanovkou vyjíždím na Klein Matterhorn (3 883 m). Běžím k lanovce v sandálech. Mám věci jen tak nalehko. Goráče, foťák, GPS.

V lanovce obouvám skelety. Z mapy si nastavuji body do GPS. Nahoře je zataženo. Jedou se mnou jenom lyžaři - holky z ruského národního lyžařského týmu (Russian National Ski Pool). Venku je tak -10 °C a úplné mlíko. Není vidět na krok. Jdu podle GPS. Asi jsem cvok. Normálně trvá cesta na Breithorn (4 159 m) tak 2 hodiny. Lezu tam 3,5 hodiny. Nevidím nic. Ale výškoměr ukazuje 4 160 m, tak to nemůže být jinak. Rychle dolů. Trochu se motám na pláni. Hele stopy - hurááá! Nyní přichází zděšení - ty stopy jsou moje!!! Zapínám na GPS zpětnou navigaci. Za 20 minut vidím vlek. Ve 13:45 hod jsem dole v Zermattu. Volá mi Olivier, že musím zajet do Randy a vylézt na Domhütte. "Čeká Tě tam Giannni a nějakej Američan, zítra jdete na Dom. A už bys měl vyrazit, z Randy na Domhütte je to 4 hodiny. Zavolám, že tam jdeš - schovají Ti večeři."

Jedenkrát opečená klobása za 6 SFR, zabalit věci a na vlak. Vzal jsem si všechno, co bych mohl potřebovat. Celkem tak 15 kilo. V Randě (jedna zastávka po Täschi) jsem si koupil chybějící mapu. Randa 1 400 m, Domhütte 2 940 m... A kruci - je 16:20 hod a je to horší než ze Slezského Domu na Gerlachovku. Před nádražím se ptám nějaké dámy, kudy na Domhütte. "Tudy," ukazuje, "okolo kostela, po cestě. A je to pořád do kopce." "Ha,ha, ..." Olivier z centrály kontroluje, jak jsem daleko. "Vyrážím z Randy." "OK, jestli jsi dobrej, tak jsi tam v 8:00 hod." Šlo to docela dobře. Cestička se vinula lesíkem, po trávě až ke skále. Po hodině a půl jsem došel až na rozcestí k Evropahütte a uviděl modrou ceduli s bílým nápisem Domhütte 2,5 hodiny. Kousek od cedulky visel provaz. Dál to šlo kolmou stěnou, kterou sem tam přerušila římsa nebo kousek trávy nad propastí. Pěkně s 15 kilama na zádech. Za hodinu a půl skály bylo ještě půl hodiny kamení. Lezl jsem nahoru 3 hodiny 40 minut. Gianni mi zamával z terasy před chatou. "Ahoj Vladimíre. Rychle se převlíkni, a na večeři. A co to s sebou, chlape, vlečeš? No, podíváme se na to potom...!!"

Postýlka v Domhütte

Jak já jsem byl na chatičce rád. Žíznivý, zpocený, unavený. Převlíkl jsem si tričko, sundal boty - ve skeletech je dobře na ledu a ve sněhu, ale na skále je to děs a běs. Pozdravil jsem horolezce a pustil se do večeře - zeleninová polévka, karbanátek s rýží a omáčkou, čaj a 2x cola. Večeři mi přinesl starší šlachovitý pán, horal, správce chaty. Je tam prý již od nepaměti i s manželkou Ladou. Lada nám dala papírky s číslem jako v šatně v divadle. "To jsou vaše postele - 13, 14, 15." "Díky."

Gianni mi představil Toma (Tomas Winkler - 55 - Oregon, USA). "Zítra budeme na jednom laně, čeká nás 1 600 výškových metrů. Kameny, ledovec, skála, sníh. Velmi pomalu, pěkně z nožky na nožku."

Vzpomněl jsem si na Roberta - ha, ha - pěkně z nožky na nožku - jenomže sedm hodin a pořád nahoru! "Tak jdeme spát, zítra vyrážíme brzy." Gianni se rozloučil a vzal mě stranou: "Ještě ten tvůj batoh."

Z poličky v jídelně vzal proutěný košík se třináctkou a s mojí čelovkou na čele jsme probrali můj batoh. Teda Gianni ho probral. "Nepotřebuješ, nepotřebuješ, nepotřebuješ, nepotřebuješ, ..." Šup do košíku. Podal mi kartáček na zuby, usmál se, poslal mě pro další košík (vzal jsem pětku, byla volná) a ukázal mi, že až si vyčistím zuby, tak kartáček do košíku. Věci, co mi zbyly, rozdělil rovnou na to, co si obléknu ráno a zbytek dal do batohu. Celkem asi tři kila. Foťák, vigouří vlajku a plyšového psa jsem obhájil bez problémů. Když jsme byli u vlajky, chtěl jsem ji nejdřív zapřít a prohlásit ji za šátek, jenomže vlajka se nezapírá, a tak jsem hrdě řekl: "To je vlajka, Gianni." "Jo, to je důležité," opatrně mi ji podal a počkal, až ji složím do batohu.

Na sebe: dlouhé spodky, spodní triko s dlouhým rukávem, spodní slabé ponožky, silné ponožky, kalhoty z goratexu, fleecovou mikinu, čepici, skelety, čelovku, spodní rukavice a do ruky hůlku.

Do batohu: goratexovou bundu, kapucu, vrchní rukavice, mačky, termosku s čajem (ráno doplnit), sedák s jednou karabinou, cepín, sluneční brýle, foťák, vlajku, plyšáka, tři müsli tyčinky, Labelo na rty a malou tubičku s faktorem 60 (kleštičky Victorinox s 28 funkcemi skončily v košíku, asi měl svoje).

"Vladimíre, dobře se vyspi - ten Breithorn v mlze dneska nebyl vůbec dobrý nápad - mohly by Ti zítra chybět síly. Vstáváme ve 3:30. Dobrou." Noclehárna na Domhütte je vlastně rotunda. Postýlka kolem dokola. Vylezl jsem příkré schody a našel třináctku, zasunul se mezi chlapa 12 a 14, zabalil se do deky, hlavu na červenobílý polštářek (s těma Švýcarama je legrace) a zhasl jsem čelovku. Ležel jsem na zádech, čekal, jestli, nebo spíš kam, mě chytí křeč. Byl jsem unavený jako kotě. Chlap 12 chrápal víc než 14, ale 13, kdo ví?!

Snídaně před cestou na Dom - pátek, 13. září, 3:30 hod

Výlet na Matterhorn - pátek, 13. září 2002

Vlevo Matterhorn, vpravo Weisshorn

Hned od chaty vyrážíme do prudkého kopce po neviditelné cestičce v zasněžených kamenech. Stačí pěticentimetrová vrstva sněhu, která v té tmě naprosto zamete stopy. Jdeme v malých, tří a dvoučlenných, skupinkách. Celkem nás jde z chaty na Dom 23. V sézóně na Matterhorn vyráží tak 150 lidí a na Mont Blanc kolem 300. Naše skupina jde jako třetí. Pěkně z nožky na nožku! Zhruba po půl hodině chůze a 100 výškových metrech, ještě v naprosté tmě, pouze s čelovkami na hlavách jako světlušky seřazené při lampionovém průvodu, přicházíme na okraj ledovce. Nandaváme sedáky, mačky a navazujeme se na lano.

Chůze po ledovci má svá pravidla. Největší nebezpečí jsou skryté trhliny. Mohou být hluboké mnoho metrů.

Nemusí být seshora vidět. Mohou být skryty sněhovými mosty. Často jsou však dobře znatelné. Opatrně se překračují. Neskákat! Trhlina se obvykle nahoře uzavírá sotva znatelnou štěrbinou, ale už půl metru pod povrchem je široká tak, že do ní klidně spadne člověk. Proto se při chůzi po ledovci navazujeme na lano. Rozestupy tak 5 metrů. Lano nepředbíhat! Lok čaje z termosky a pořád z nožky na nožku...

Po ledovci Festigletscher jdeme vzdušnou čarou dva a půl kilometru. Ve skutečnosti jdeme tak tři, možná tři a půl. Postupně překonáváme výšku 3 200 m, 3 400 m, 3 600 m a opatrně se vyhýbáme trhlinám. Začíná se rozednívat. S rostoucí výškou přituhuje, je tak -12 °C. Zvedá se vítr. Čerstvého sněhu přibývá. V 3 600 m je dvaceticentimetrová vrstva sněhu. V 7 hodin jsme na konci ledovce. Vpravo před námi se hrozitánsky zvedá stěna Domu. Vrcholek ale vidět není. Skrývá se za hranou. V polotmě naproti začíná vystupovat panorama protějšího hřebene, kterému dominuje Weisshorn (4 506 m). Skutečně nádherná, do poloviny bílá, hora.

Vpravo směrem k obzoru je Matterhorn. Dobré ráno. Jsme ve výšce 3 650 m. Zastavujeme se u kolmé skalní stěny, kterou vede jištěná stezka do horského sedla Festijoch (3 723 m), řetězy, kramle, ocelová lana (hůlky schováváme do batohu). Skálu lezeme v mačkách se zkrácenými rozestupy, tak na 3 metry.

Rozsvítilo se. V sedle jsme přesně v 8:00 hod. Už jsme první. Gianniho strategie z nožky na nožku je neúprosná. Poctivá, tvrdá práce. Je to nejrychlejší způsob. Jakmile vystrkuji hlavu nad okraj skály v sedle, dostávám ledovou sprchu prašanu přímo do obličeje. Teplota je -15 °C a vítr kolem 60 km/h. Zalézáme do závětří na takovou celkem bezpečnou římsu a oblékáme bundy, kapuce a vrchní rukavice. Lok, dva čaje, vytahujeme cepíny. Na Dom se chodí "normálkou" (doleva obloukem po sněhu) anebo po hřebeni Festigrat. Robo Gálfy mě samozřejmě upozornil, abych řekl Giannnimu, že v pohodě zvládnu "Festigratku". Gianniho jsem samozřejmě na nic upozorňovat nemusel.

"A teď je důležitý rytmus - levá - pravá - levá - pravá" a vyrazil po hřebeni Festigrat ze sedla Festijoch na vrchol hory Dom. Krpál. Děsnej, nepředstavitelnej krpál. Tohle bych snad nejel ani na lyžích a přitom sjedu všechno. Vůbec mi to nešlo. Každý krok dělám dvakrát. Mačky mi podkluzují. Několikrát jsem napnul lano k Tomovi. Neumím to. Nemám žádnou techniku. "Vladimíre, musíš stát. Stát rovně, vzpřímeně. Po každém kroku propnout koleno." Ve výšce a ve větru jsem rychle ztrácel síly. Fakt jsem byl vyčerpaný. A přesně to je ten okamžik, kdy je třeba vědět proč. Vyrovnat si racionální a iracionální složky. Nastupuje vůle dojít. Začal jsem si počítat. Svůj vlastní rytmus. Levá - tlapa - pravá - tlapa. Vevnitř mi hrála hudba. Jedna, dvě, ... šedesát. "Gianni, stop, musím se jen nadechnout." Ležel jsem vestoje, zapíchnuté přední hroty maček do sněhu a chytal jsem dech. Tom byl naprosto v pohodě. Uměl v tom chodit.

Dom - 4 545 m - pátek, 13. září 2002, 10:30 hod

Každých sto dvacet jsem si řekl o malou pauzu na nadechnutí. Asi 30 m před vrcholem, právě když jsem se nadechoval, nás obešli dva kluci z Holandska. Dorazil jsem na Dom v 10:30 hod, 13. září 2002 jako pátý. Měl jsem toho dost. Byl jsem nejslabším členem mužstva, ale vůli jsem měl stejnou. Chtěl jsem se nějak omluvit, ale Gianni s Tomem se smáli: "Vladimíre, to není závod, pojď, rychle fotky s vlajkou, pohled do údolí a pryč, nebo tu zmrznem." Moc místa nahoře nebylo. Navíc sibérie. Vítr 80 km/h, -18 °C. Jasno. Krásně. Postupně docházeli další. Přišla už jen jedna skupina. Celkem nás vylezlo až nahoru 8. Ostatní to otočili v sedle nebo i pod ním na konci ledovce. "Dneska to bylo těžký. Už jsem to šel 10x lehčeji, věřte mi," řekl Gianni a obrátil nás na zpáteční cestu. Zamával jsem Matterhornu. Ideální příležitost podívat se na něj shora.

Dom - 4 545 m - pátek, 13. září 2002, 10:30 hod- pohled na Matterhorn shora

Na Festigratu jsem měl potíže s technikou i při cestě dolů. Nesmíte se bát. Nesmíte se krčit. Prostě mačky vás udrží pouze tehdy, pokud s nimi jdete rovnou dolů, došlapujete na celé chodidlo, ne na paty. A hlavně stojíte rovně. Důležité je mít nohy trochu do o a držet rytmus.

Hřeben Festigrat při sestupu - ještě fouká

Kamenná stěna Festijoch - je vysoká skoro sto metrů

Bundy a kapuce jsme sundali až hluboko pod Festijochem, asi v polovině ledovce. Svítilo slunce, ale stále bylo hluboko pod nulou. Když jsem se ohlédl, tak jsem ho viděl. Dom je nádherná hora.

Dom z ledovce Festiglatscher

Wiesshorn z ledovce Festiglatscher

Rozpadla se mi jedna mačka. Bojdis mi asi málo utáhl šrouby. Syčák. Došel jsem to v jedné. Dělalo se mi sice sněhové kopyto, ale dolů to jde přeci jenom líp.

Ve 14:00 hod jsme došli na Domhütte. Lada nás čekala. "´seš dobrej, kluku." "Lado, já mám děsnej hlad." Polévka, páreček, půl litru jablečného džusu napůl s vodou. Hu! Je to fakt super.

Giannimu zazvonil telefon. "Ahoj chlapi, tak já běžím. Zítra lezu nahoru. Dalších 1 600 výškových metrů. Musím seběhnout k autu do Randy a chytit lanovku, abych se dostal na chatu. Poslední jede ve čtyři. Takže pokud nebudu za hodinu u auta, tak místo 20 minut od lanovky půjdu na chatu 3 hodiny. Ahoj Tome, Ahoj Vladimíre. Příští rok Matterhorn." "Ok, Gianni - ahoj." Normální horský vůdce. Ťap, ťap, ťap a byl pryč.

Domhütte - 2 940 m, dole Randa - 1 400 m

Weisshorn v pozadí

Nastrkal jsem dva košíky do batohu. Převlíkl ponožky. Zaplatil Ladě za večeři, nocleh, snídani a oběd. Tom už mezitím také odešel. Rozloučili jsme se s tím, že buď zajede do Prahy nebo já do Oregonu anebo se uvidíme na Matterhornu (potkali jsme se další den v Zermattu).

Bože můj. Skelety na skálu. Vyrazil jsem ve čtyři dolů. Z 2 940 m do Randy (1 400 m). Měl jsem těch klikatejch serpentin plný zuby. Gianni mi také stačil říct, že než půjdeme na Matterhorn, tak skočíme do krámu a koupíme kožený boty. V Randě jsem byl v 18:26 hod. Cestou mě předběhl ten chlápek, co vedl dneska druhou tříčlennou skupinu, která došla až nahoru, těsně po nás. Ťap, ťap, ťap, a byl pryč. Asi stíhal nějakou lanovku nebo co.

Paní hoteliérka z hotelu Continental mě uvítala jako hrdinu, horolezce. Do svého pokoje v druhém patře jsem vyšel po schodech. Prostě myslím, že my horolezci výtahem nejezdníme. Nedokázal jsem sníst večeři. Dlouho jsem nezažil Vladimíra takhle oddělaného. Byl to super den.

Myslím, že jsem si zopakoval některé očividné a zřejmé pravdy, které sice platí, ale máme sklony k tomu je zapomínat. Alpská túra vás prověří. Některé z těch skutečností vám připomene, a tak je dobré se k nim vrátit...

Dom a Täschhorn z balkonu hotelu (Zermatt)